Hodina strategie pana Pruska.
Kdysi dávno byl Prusko velký odborník na strategie.
Naučil se je od Fritze.
PS: Ve spešl edici ke 4. dílu mangy jsou i nákresy Fritze...
...a Marie Terezie. *A*
↧
Volume 4 - bonus č. 3
↧
Hetalia kalendář 2012
ČLÁNEK BUDE AKTUALIZOVÁN A BUDOU DO NĚJ DOPLŇOVÁNY NOVÉ INFORMACE. PROTO VÁS PROSÍM, ABYSTE HO PRŮBĚŽNĚ SLEDOVALI A NIC NEPROPÁSLI.
23.10. - Kalendáře už jsou vytisknuté a někteří je již mají doma. Letos nebyl problém s barvami, ale opět s oříznutím. Údajně kvůli špatnému formátu obrázků, a to jsme se přitom řídily informacemi na jejich stránkách...
10.10. - Objednávky jsou nyní ukončené! Tisk kalendářů objednáme dnes a to jen počet zaplacených kusů. Pokud jste nestihli zaplatit, už peníze neposílejte, kalendář stejně nedostanete.
28.09. - Obrázky jsou již všechny a nezapomeňte, čas na objednání se krátí!
12.09. - Od této chvíle zahajuji objednávání kalendářů. V náhledu obrázků v kalendáři stále dva chybí, ale budou doplněny co nejdříve.
Objednávky má na starosti Yami, takže je posílejte na email YamiKisara@seznam.cz s následujícmi údaji:
Jméno a příjmení
Způsob dopravy (pošta či osobní převzetí na Hetalia dni nebo na Akiconu)
Adresu dodání (pokud kalendář chcete poslat poštou)
Obratem dostanete email s informacemi, kam peníze poslat. Platíte pouze cenu za kalendář. Pokud si jej budete chtít nechat doručit poštou, poštovné doplatíte při převzetí.
Počítáme s tím, že kalendáře si objedná více než 20 lidí, cena tedy bude 168 Kč za kus. Pokud se cena v důsledku nízkého zájmu zvedne, doplatíte jí při převzetí (nad 10 kusů 209 Kč, méně jich snad nebude).
Objednávky a platby posílejte do 9. října 2011, poté necháme vytisknout množství podle došlých plateb. Kdo se opozdí s platbou, není možné čekat ani udělat dotisk.
Jak kalendář bude vypadat se můžete podívat na ten loňský.
01.09. - Autoři obrázků je měli mít hotové do konce srpna. Jelikož někteří je ještě neposlali, čekám, co a jak, případně požádám jiné autory. To znamená, že na informace o objednávání si ještě chvíli počkáte. Autory obrázků prosím, aby je do ukončení objednávek zatím nikde nezveřejňovali, udělám z nich pouze náhled jako loni.
08.07. - Sice jsem říkala, že měsíce rozdělím sama podle došlých obrázků, ale Temi měla trefnou poznámku - co když se sejde pět zimních obrázků? To by byl jistě problém. Navíc by vám určený měsíc měl pomoci k námětu na kresbu. Použily jsme stránku www.random.org, která vám přiřadila měsíce. (Vím, že ta volba není nic moc, takže jestli chcete mermomocí jiný měsíc, tak si ho mezi sebou vyměňte, ale neřešte to přes mě! Mně pak jen napište, že jste si vyměnily měsíc s tím a tím.)
04.07. - Rozděleny skupiny postav mezi autory.
1. Arashi - Amerika, Kanada (říjen)
2. Elda - Rusko, Ukrajina, Bělorusko (leden)
4. Haily - Švýcarsko, Lichtenštejnsko (červenec)
5. Charlie - Itálie, Japonsko, Německo (přední strana)
6. Ikahodo - Řím, Germánie (červen)
7. Laknea - Taiwan, Thajsko, Hong Kong, Vietnam (březen)
8. Lass - Anglie, Francie (prosinec)
9. Aoirono-no-tatsu - Řecko, Turecko (duben)
10. Niva - Čína, Korea (srpen)
11. Temi - Rakousko, Prusko, Maďarsko (květen)
12. Xinji - Litva, Lotyšsko, Estonsko, Polsko (září)
13. Yami - Španělsko, Romano, Nizozemsko, Belgie (únor)
Nakonec jsem byla hodná, a s většinou jsem prodiskutovala, jaké postavy chtějí. Obrázky musí být hotové DO KONCE SRPNA! Neslyším na přemlouvání o prodloužení termínu. Mám tu ještě pár lidí, kterým bych napsala, kdyby někdo vypadl, takže se to snažte stihnout, času je dost. Kdybyste se na to chtěl někdo vykašlat, dejte mi vědět co nejdřív a né den před termínem odevzdání.
K tisku jsme vybraly stejnou firmu jako loni. Nikdo nenavrhl lepší, s touhle už máme zkušenosti a je levná. Obrázky proto posílejte ve formátu 1240 x 1713 pixelů (výška x délka) a rozlišení 300 dpi, nebo větší při zachování poměru stran. Menší obrázky nebo obrázky s jiným poměrem stran nebudou akceptovány. Obrázky budou pravděpodobně zase tmavší a ořízlé. Necpěte proto postavy k okrajům, udělejte obrázek světlejší, než by měl být a také nezapomeňte dát postavy mimo oblast díry pro zavěšení.
Informace o objednání a placení sem přidám až v září, kdy budou obrázky hotové, ať nekupujete zajíce v pytli.
02.07. - Několik lidí se ptalo, jestli bude další Hetalia kalendář. Možná si říkáte, že je ještě brzy to řešit, ale vpomeňte si, jak dlouho tvrvalo, než se nakreslily obrázky a vše se dohodlo. Proto to sem píšu už teď.
1. Ano nebo ne?
Chcete kalendář na rok 2012 nebo ne? Tohle je zásadní otázka, hlasujte, prosím, dole v anketě.
2. Obrázky
Minule byl problém s rozvrhnutím postav mezi všechny autory a někteří se do kalendáře ani nedostali. Letos by to proto probíhalo tak, že bych oslovila vybrané české autory a pokud by souhlasili spolupracovat, zadala bych jim postavy. Do komentářů můžete některé autory, od kterých byste obrázek rádi, navrhnout.
3. Tisk
Buď zadáme tisk stejné firmě jako minule, ale autoři obrázků budou muset počítat s ořezem a tmavšími barvami, nebo se najde jiná firma, ale cena se pravděpodobně zvedne a nebudeme vědět, jestli to taky nezkoní. Pokud nějakou znáte, pište do komentů.
4. Platba
Platit se tentokrát bude pouze převodem na účet do určitého termínů. Podle počtu lidí, co zaplatili, se pak nechají vytisknout kalendáře. Z loňska nám ještě nějaké kalendáře zbyly a nikdo se o ně nepřihlásil, což nehodláme letos riskovat.
5. Doručení
Opět bychom rády stihly mít kalendáře hotové do Akiconu, který bude v druhé polovině listopadu, kde by bylo možné osobní převzetí, jinak se budou posílat poštou.
Toť vše, vážení, teď prostor pro vaše vyjádření.
↧
↧
výstava Letectví
Květen se nesl ve znamení leteckých dnů a já čistě náhodou narazila na výstavu o letectví v OC Varyáda.
Byla jsem zas jednou doma ve Varech a potřebovala si koupit nové boty na obhajobu. Nadlidský úkol, zvlášť když ty, co jsem chtěla, byly v módě na podzim a teď už se podobné dají sehnat jen těžko. Obešla jsem všechny krámy, ale nikde nic. Tak jsem vzala ségru a šly jsme do Sparu. Nesnáším podobná nákupní střediska, ale nic jiného už mi nezbývalo.
"Ty voe, letadlo!"
Jo, na parkovišti bylo vélikánský červený letadlo. O.O Čuměla jsem jak puk a na chvíli dostala chuť se přidat k dětem, které si na něm hrály...
Jak jsem zjistila později, kdy jsem málem vrazila do skla, za kterým byl chlapík v uniformě, probíhala zde výstava letectví. Okamžitě jsem nažhavila mobil, který mimořádně nebyl vybitý, takže i fotil a jala se to zdokumentovat. Díky netrpělivé sestře, která má letadla a vzducholodě ráda asi stejně jako špenát mezi zubama, jsem neměla čas si všechny tabule pročíst, takže jsem se jen snažila utlumit své nadšení a dělala, že na mobilu něco píšu a né fotím vše okolo.
motor
vzducholoď a balóny
pilot letadla *3*
myslím, že tohle byl pilot stíhačky i se sedačkou...
letecké šály jsou cool
letadlo
a další letadlo
↧
Volume 4 - nové postavy (Rumunsko)
Rumunsko
Tohle je Rumunsko, jehož jméno jste mohli slýchat už delší dobu. Na člověka, jež se tu dost objevoval, je jeho povaha přátelská a trochu škodolibá. Každopádně je také nedbale výstřední.
Silně věří v černou magii, vlídnost a miluje folklór. Má také svou romantickou stránku, dyž sní o pohádkové princezně (legenda o Ileaně).
Velmi se pře s Maďarskem, nemůžou se vůbec vystát. Maďaři se až moc časo objevují v rumunských vtipech. Rumunsko má takové nějaké obchodní přátelství s Německem a Itálií. V poslední době se snaží spřátelit s Tureckem.
■ Něco málo o Rumunsku
・V Rumunsku se často používá lékařské ošetření zvané "babské rady", například jezení česneku či pití absintu.
・Rumunskou kuchyni, speciality okolních zemí a také pokrmy, které sem přišly z Osmanské říše můžete často najít po celé Evropě.
Existuje taková spousta zajímavých jídel.
・Rumunský folklór říká, že bůh stvořil lidi z hlíny.
・Vlad III., známý spíše jako Drákula, je rumunským hrdinou.
Mimochodem, rumunští upíři, známí jako Strigoi, mají červené vlasy a modré oči a můžou se měnit v rozličná zvířata.
Ještě živi bývali normálními lidmi, ale kvůli různým příčinám se z nich stali Strigoi.
Strigoi nesnáší česnek a světlo.
(Spolu s Rumunskem zveřejnil Himaruya ještě info o Macau, nikdo se to ale neuráčil přeložit do angličtiny...)
↧
Volume 4 - bonus č. 1
Příběh z časů, kdy ještě Lichtenštejnsko měla dlouhé vlasy.
Říkalo se, že dokud si nekoupili nová letadla od Německa, mělo Švýcarsko ve svých vzdušných silách samé vykopávky.
I ve srovnání s ostatními zeměmi bylo jeho letectvo extrémě špatné.
■ Lichtenštejnsko a Ježkova země ■
■ Ježek a "omluva" od spojenců ■![sw7]( "sw7")
Né fakt, to opravdu nebylo schválně!
Byla to náhoda, že to spadlo na věci vyrobené pro Německo!
↧
↧
Ao no Exorcist
Zdá se, že tohle anime strhlo, nejen v Česku, vlnu nadšení, tak proč se nepodívat, co na něj říká mé nedůležité já.
K popisu by mi stačila jedna věta: "Dosaďte postavám jména z Naruta a vyleze vám - Naruto." Mám pocit, že se koukám na jeho dobře zamaskovanou kopii. Jelikož má ale Naruto mnoho fanoušků a lidem se prostě líbí, i kdyby to byla zhovádilost největší, může se to samé očekávat i tady. A ano, lidi to žerou.
Co tedy k ději. Máme tu dvojčata - chlapce (První yaoistky se objevují. Nikdy jsem nepochopila, co kdo může vidět na twincestu, ale tihle dva si aspoň nejsou podobní jako vejce vejci...). Starší bráška, Rin, je tupý chuligán, mladší, Yukio, je jeho opak. Oba žijí na faře se svým "otcem", který je exorcista. Jednoho dne na Rina zaútočí démon a Rin zjistí, že jeho pravým otcem je Satan *facepalm* a on sám je démonem (další yaoistky na scéně, kdo by odolal jeho huňatému ocásku). No a tatíček ho chce zpátky. Skončí to vraždou jeho "lidského otce" a vyvstane otázka, co teď s tím ďáblovo fakanem. Samozřejmě, že většina exorcistů by mu šla po krku, na trofeji by se vyjímal, takže se na scéně objeví Mephisto (některé yaoistky znechuceně odcházejí, zato přichází Nagat), ředitel True Cross Akademie a nabídne mu fleka - když se nechce nechat zabít, může se stát exorcistou. Rin tedy nastupuje do školy, kde ho čeká spousta překvapení, divných spolužáků, učitelů a bitek.
Některé jistě nalákají známí seiyuu - Okamoto Nobuhiko (Takumi Usui - Kaichou wa Maid-sama!), Fukuyama Jun (Lelouch Lamperouge - Code Geass), Kamiya Hiroshi (Orihara Izaya - DRRR!!), Hanazawa Kana (Anri - DRRR!!), Kitamura Eri (Saya - Blood+), Nakai Kazuya (Date - Sengoku Basara), či Yusa Kouji (Ichimaru Gin - Bleach).
U anime je zatím venku 13 dílů, u mangy 26. Syn Satana, bojuje proti němu a blablabla - je to sice trochu ohraný, ale jak jsem řekla, lidi to žerou. Takže, příběh se mi líbí, postavy jsou úžasné, kresba (jak mangy, tak anime) je super. Jen jsem čekala trochu něco jiného a nevím, jestli je dobře, nebo špatně, že to tak autor neudělal. Například - škola. Je tu zázemí akadamie, které nabízí nespočet možností pro děj. Ale autor né, on ty postavy vezme a odjede s nimi do Kjóta. Tak nevím, žene se hrr hrr dopředu, nebo je to dobře promyšlený tah, který čtenáře pozitivně překvapí, protože čeká ohrané schéma?
Nejdřív se ke mně dostalo anime, když jsme se spolužačkou bědovaly, jak se neučíme na státnice a vyjmenovávaly, na co všechno místo učení koukáme. Bylo mi doporučené tohle, prý je to strašná hovadina, má to nízké hodnocení (zajímalo by mě proč, ale zřejmě tím, že venku bylo jen pár dílů), ale jí se to líbilo. No a já neměla co lepšího na práci, než se na to kouknout. Za jeden večer jsem zhltla všechny dosud odvysílané díly a skoro dva měsíce se držela, abych nezačala číst mangu. Nechtěla jsem, aby se stalo to samé co s Nurarihyonem, kde jsem začala číst mangu zatímco anime bylo ongoing a tak jsem ho přestala sledovat, protože jsem stejně věděla, co tam bude... Psala jsem "dva měsíce jsem se držela". Jop, řetěz se utrhl a já si tu mangu přečetla. Chjo, samozřejmě, že jsem na včerejším díle hledala odchylky od mangy a mlátila se do hlavy pokaždé, když si tam domysleli nějakou chujovinu.
Na DA se začínají množit fanarty, stejně jako na jakémkoliv -chan. Doujinů moc není a když už, tak je to YukioXRin. Jsem zvědavá, kolik bude na Advíku cosplayů. Varuju případné cosplayery - pokud půjdete za Rina, čekejte ode mě prosbu o fotku a stalkování z povzdálí. Cosplayer Mephista pak bude mít můj upřímný obdiv, že se odváží v něčem takovém, jako jeho hadry, vylézt mezi lidi.
stručný začátek
opening
dokonalost
↧
Chlumec 1813
Už je tomu měsíc, co jsem ještě bydlela v Ústí a na návštěvu přijela Yami. Na plánu byl, krom kratičké prohlídky města (fakt tam není co k vidění), výšlapu na Střekov a údajně strastiplné jízdy lanovkou, výlet do okolí za účelem obejít pomníky připomínající bitvu u Chlumce v roce 1813, tedy jednu z těch, kdy Frantíci dostali během napoleonských válek na prdel.
Informační tabule u Pruského a Rakouského pomníku.
Z celkového počtu devíti pomníků (i s hromadným hrobem) jsme jich navštívily šest (vynechaly jsme čístla 1, 5 a 8, přeci jen jsou trochu mimo a neměly jsme tolik času). Jinak, moje fotky nejsou nic moc, koukněte se radši na Wiki... :'D
JUBILEJNÍ POMNÍK
Je nejsnáze dostupný, poněvadž se nachází okraji města Chlumce. Tam se dá z Ústí snadno dostat MHD.
Sice jsme ho měly na seznamu jako první, bohužel tenhle pomník zřejmě slouží mládeži ku chlastání, jak nám dokázal jeden mladík, co tam seděl polonahý s flaškou v ruce. XD Šly jsme tedy dál s úmyslem se sem vrátit později.
PRUSKÝ POMNÍK
Pruský a Rakouský pomník stojí nedaleko od sebe a dá se k nim dojít z Chlumce po silnici první třídy směrem na Varvažov. Cesta je trochu nebezpečná - krajnice žádná a samé kamiony. Pruský pomník je docela drobný, ale nedá se přehlédnout.
RAKOUSKÝ POMNÍK
Hned naproti přes silnici stojí pomník Rakouský. Je ze všech největší a nejhonosnější, ale barvu má trochu zvláštní.
V tašce jsem vyhrabala ještě vlaječky z AF, rakouskou a německou. No, tak jsme jim tam nechaly malou památku. :'D
RUSKÝ POMNÍK
Rakouský a Pruský pomník pro nás byly na prvním místě. ;D Takže návštěva ostatních byla spíš doplňující, neboť jsem zjistila, že se tam dá taky dostat dobře autobusem. Tentokrát se ale vystupuje v Přestanově a zase se jde kousek pěšky po té samé silnici, avšak v opačném směru. Jezdí zde ale mnohem víc kamionů, takže tady jsem se už vysloveně začínala bát a přejetá liška mi taky nepřidala.
Ruský pomník má zvláštní barvu, při které se mi hned vybavila paneláková šeď. V okolí je parčík a informační tabule je zabudována do klasicistního pavilónku, asi tady nešetřili.
HROMADNÝ HROB
Pár set metrů polní cestou od Ruského pomníku se nachází hromadný hrob padlých vojáků. Jedná se o lesík, ve kterém stojí dva pomníky. Jeden tvoří hromada kvádrů bez jakéhokoliv popisu, druhý, mohyla s křížem, se nachází v centru lesíku. Je v něm 10 000 těl, která do té doby ležela roztroušená po polích a až pod 22 letech je odnosili do společného hrobu. Mně to samozřejmě nedalo a šla jsem se projít i mimo cestu. Ten pocit do teď nezapomenu. Půda je tam strašně měkká, úplně jiná než v lese. A je jasné, že představivost mi začala pracovat na 100 % když víte, že pár desítek centimterů pod váma je hromada lidských těl... Jen jsem čekala, kde uvidím čouhat ze země ruku či nohu nějakého vojáka. Bohužel, nikde nic.
FRANCOUZSKÝ POMNÍK
Najít tohodle neřáda nám dalo pěkně zabrat. Podle mapy.cz má být uprostřed obce, ale jaksi jsme si nevybavily tu mapku nahoře, takže jsme se museli zeptat místních. Tak prý kousek za městem po silničce třetí třídy. Fakt tam byl, uprostřed křižovatky, pidi pomníček. Přeci jen, Francouzi to tentkrát prohráli.
To bylo z našeho výletu po pomnících vše. Všechny fotky můžete vidět na Rajčeti. Mimo jiné i Střekov...
...Větruši...
...či růžový tank.
↧
Advík '11
Nudný soupis dění na Advíku mým pohledem...
ČTVRTEK
Po necelých čtyřech hodinách spánku jsem ráno vyrazila za mámou do práce a došívaly jsme cosplaye. V jedenáct už jsem seděla v buse do Prahy a jako vždy byla vděčná za kafe zadarmo. Času bylo dost, vždyť brány Advíku se měly otevřít až k večeru, ale potřebovala jsem ještě sehnat paruku a počítala jsem s tím, že v Praze budu trochu bloudit. V metru se mi povedla pěkná věc, když jsem na Florenci chtěla jet po těch dloooouhých jezdících schodech dolů, ale jak jsem byla chcíplá a zmožená těžkým nákladem, bála jsem se nastoupit. Asi pět minut jsem zděšeně zírala na schody a lidé kolem zas zírali na mě. Nakonec jsem, za podpory pouličních umělců, kteří seděli a hráli hned vedle, nastoupila. Jela jsem do nějakých Ptákovin, co mi poradila Ika, páč byly blízko výlezu z metra. Jo, ale stejně jsem bloudila a tu ulici nemohla najít. Nakonec se mi to ale podařilo, popadla jsem první paruku, co vypadala použitelně a koupila jí. Až později jsem si rvala vlasy, když jsem zjistila, že jsem utratila čtyři stovky za takový kentus a další pade za fusekli na hlavu, což údajně měla být síťka.
Na Chodov jsem se tedy dostala s dostatečným předstihem a "těšila" se na čekání ve frontě. Cestou jsem nabrala Nagat, kterou jsem nejdřív málem ani nepoznala (měla zamaskované jedno ze svých hlavních poznávacích znamení, tedy velké poprsí) a před Zahradou jsme zakempily u známých. Čekání bylo úmorné a nějak jsme zaspala přesun do fronty, takže jsem pak trošku předbíhala (ale s dovolením lidí přede mnou :'D). Dovnitř jsme se tedy dostali celkem rychle, horší byla fronta na vstupenky do tělocvičny, kde jsme se ostatních musela x-krát ptát, proč tu sakra stojíme, nikdo totiž nic neřekl.
Co nejrychleji jsme pak vyrazili do tělocvičny. Cesta autobusem byla nezapomenutelná. 3/4 lidí otaku s báglama, co se na sebe mačkali jak sardinky, zbytek ubozí Pražáci, co jeli z práce. U tělocvičny nás čekala další fronta, kontrolovali totiž číslo na náramku s číslem na průkazce do tělocvičny. Yami a spol. měli naštěstí rezervaci na celý jeden roh tělocvičny, takže jsme roztáhli spacáky (a postele. Jo, někdo má a někdo nemá...) tam. Jelikož na programu bylo ten den velký prd a stejně za chvíli končil, zůstali jsme v tělocvičně. Já jsem na sebe hodila cosplay Pruska, páč Arashi měla mít fem!Prusko. Nakonec spolu ale žádnou fotku nemáme. D: S pár Hetalistkama jsme šly pak ven blbly v "parku" nedaleko tělocvičny. Po návratu do tělocvičny mě ale čekal šok. Byla narvaná k prasknutí, lidé spali i na chodbách a Tobince dovolili nahoře postavit stan, lol. XD
PÁTEK
Moc dobře jsem se nevyspala. Ačkoliv asi patřím k 0,000nic procentu lidí, co nemají na nic alergii, prach v tělocvičně si s nosánkem pohrál. Nevěděla jsem, jestli usínám, nebo umírám, tak byl vydýchaný vzduch a vedro. Ráno jsem se naopak probudila zimou. Pro tento den jsme měly na plánu cosplaye z JKMM. Hodila jsem na sebe tedy paruku a kabát, doplňky jsem si nechávala až do Zahrady, nehodlala jsem děsit lidi v autobusu. Nagat a spol. mi utekly, Yami a spol. vypadali, že po těch hodinách od vstávání jim zbývá ještě několik hodin do odchodu, takže jsem jela sama.
V Zahradě jsem našla Hetalistky, které mi oznámily, že přednáška Mirabel o Hetalii začíná už za chvíli. Teda, jak se říká: "Pro dobrotu na žebrotu." Ještě ve středu psala Mirabel na FB, že neví, co do přednášky. Byla jsem překvapená, že jí ještě nemá, ale rozhodla jsem se jí tedy poradit a napsala jsem jí několik tipů, co by asi bylo vhodné zmínit a co mám třeba v přednášce já. Hmm, vzala mé rady doslovně a mluvila o tom, co jsem měla v přednášce připravené já. D: Navíc to bylo zaměřené na slash, což se přítomným pánům moc nelíbilo a mě zklamalo. Pojetí diskuze s publikem a tím, co se přednášející líbí a co ne, mě taky nijak nenadchlo. Měla jsem chuť odejít už v půlce, ale moje zvědavost na další dění vyhrála. Po skončení si mě odchytl nějaký chlápek, jestli si prý nemůže udělat fotku "pro tetičku". Byla jsem překvapená, ale tak proč ne. Když mě při focení oslovoval "Německo" a vyprávěl židovský vtip, nevěřícně jsem koukala a přemýšlela, jestli to myslí vážně, nebo se snaží shodit mě a Hetalistky vůbec. Nakonec plácl něco o tom, že i přes bílou paruku jsem pro něj Německo, díky kříži, který mám na krku, který za Pruska nebyl a že by bylo vhodné se naučit něco o historii. Pak zdrhl rychleji, než jsem stačila něco říct. Asi se šel SÁM učit, páč Železný kříž se uděloval dávno před tím, než Německo vzniklo. Navíc, ten den jsem necosplayovala nic z Hetalie...
Úplně rozhozená jsem se přidala k ostatním a zakempily jsme na trávě vedle Zahrady. Nějaký čas jsme také strávily stalkováním Slovenek, co cosplayovaly AnE. Jejich cosplaye byly úžasné a Nagat prohlásila Amaimona za "otce svých dětí". XD V půl jedné jsem svlékla cosplay (přednášet v cosplayi? Nemůže být nic horšího.) a šla do třídy, ve které jsem měla mít přednášku. Vevnitř byl ale ještě program, tak jsme čekaly venku. Během chvíle se tam začalo objevovat víc a víc lidí, až nakonec chodba nebyla průchozí. Já málem omdlévala nervozitou a když jsem si představila, že tohle všechno chce jít na mou přednášku... Pár minut před jednou se ale dveře otevřely, lidé vyšli ven, ostatní nahrnuli dovnitř a já se jala připravoat přednášku. Co byl první šok, v místnosti nezůstal žádný org. Byla jsem zvyklá ze všech conů, že tam vždy aspoň jeden byl a buď posouval prezentaci, nebo jen hlídal vybavení, které měl na starosti... Čekala jsem, že přijde jen pár Hetalistek, takže mě množství lidí, a hlavně těch mužského pohlaví, překvapilo. Když jsem si doma přeříkávala jednotlivé slidey, vycházelo mi to na více než hodinu, teď jsem ale byla tak nervózní, že jsem to rychle oddrmolila a za čtyřicet minut byl konec. Takže se omlouvám všem, vím, že přednáška nebyla dokonalá, některé věci jsem zapomněla říct a možná jste i čekali něco jiného. Ale i přes to doufám, že se vám líbila.
Pořádně mi vyhládlo, tak jsme se s Yami, Sonnet, Lass a Rowan rozhodly zajít na Chodov pro jídlo. Nad hranolkama jsme nakonec strávily několik hodin a prodiskutovaly všemožné věci z historie. Patrně chvíli před koncem (Yami už byla v 90. letech 20. století) jsme to však s Lass nevydržely a zvedly se, což donutilo i ostatní odejít
V Chodově na toaletách:
matka: "Voda neteče, tady holky už to zkoušely."
dítě - vrhne nechápavý pohled na Lass v cosplayi Anglie: "...holky?"
Zbytek dne si moc nevybavuju, jen večer jsme s Nagat, Průšou a Tatarkou fotily venku naše cosplaye ponorek. No, už byla tma, takže se moc nepovedly.
Cosplay (personifikace německé ponorky) U-1224 z mangy JKMM.
Jinak, ten bičík byl hit celého conu. XD
SOBOTA
Spaní na tvrdé podlaze už mi nepřišlo tak hrozné. Nasoukala jsem se do gakuen cosplaye a jeli jsme zas do Zahrady. Celý den jsme proseděli na sedáčkách uvnitř. Taková příjemná nuda. Akce nastala až při rozhodnutí, že se zase pojedem najíst na Chodov. Jelikož venku pršelo a Rowie tu měla autoa, spolu s Lass a Yami nás tam hodila. Cestou byla sranda, zvlášť když jsme na sobě měly cosplaye a dělaly si srandu, jak Prusko s Maďarskem unesli vzorné Německo a hlavu školní rady Anglii ze školy. XD Pak jsme chvíli trapčily dole v supermarketu. Anglie totiž neměl boty stavěné na déšť (LOL) a potřeboval si koupit nové fusekle. Já tam uviděla plyšáky medvídka Pú a Tygříka, hned si vzpomněla na svou přednášku a už to jelo. Bohužel jsem tam ale ztratila Gilbirda, tak snad neskončil v KFC... D:
K večeru jsme s Nagat odjely dřív, poněvadž jsme ještě chtěly nafotit ponorky. V tom dešti to vypadalo ještě líp, ale prý se říká, že ponorky nezmoknou, hmm... Při návratu do tělocvičny po nás chtěli znudění orgové vytáhnout papírek s úkolem, co máme předvést.
Nagat v cosplayi ponorky: "Tak snad budu muset předvést ponorku."
*otevře lístek*
"Sakra, traktor..."
Vevnitř jsem jí ještě půjčila svou novou paruku, udělala culík a fem verze byla na světě.
Jedem žrááááát!
NEDĚLE
Usnula jsem mimořádně rychle a ráno se zas sama brzy probudila. Nějaké vnitřní hodiny mi asi říkaly: "Vyspi se, ráno vstáváš a musíte ostříhat paruku!" Tak jsem vstala, ale Sysa, která je prý na stříhání paruk machr, ještě spala. Obtěžovala jsem tedy chvíli Hetalistky v patře. Stříhání paruky bylo zajímavé, ještě teď mě bolí z toho klečení kolena. Před Sysou klobouk dolů, nečekala jsem, že z tý hrůzy půjde něco vytvořit. S Aloisovo parukou to bylo horší, vypadala mastně a tvořily se šílené zuby. Nakonec si musel vzít Nagatinu paruku na ponorku. XD Naše awesome AnE trio se tedy vydalo do Zahrady. Na autobusové zastávce se Nagat píchla do prstu a chtěla to po mně ovázat. Asi jsem ale roli Yukia nenacvičovala dostatečně, páč jediný, co jsem vytáhla, byla izolepa a vlastní neschopnost. Nakonec se nějaký pán, co snad ani nepatřil do otaku komunity (edit: ha, tak prý patřil), nabídl a dal jí náplast. Kdo by taky odolal Nagatince v blond paruce a růžové sukýnce? ;D
Před Zahradou jsme nafotili nějaké foto a střetli se i s těma úžasnýma Slovenkama, co teď ale měly cosplay Gintamy. Strašně jsem se styděla, nebyli jsme tak dobří jako ony, ale i tak byly strašně fajn a mám teď strašný nutkání jen na CS, jen abych je znovu potkala. :3 Přesunuli jsme se pak dovnitř a opět celý den proseděli na sedačce. Pak se ale zjevilo Turecko. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ho necosplayoval chlap! O.O Všechny Hetalistky statečně zadržovaly nosebleed a obdivovaly ten zázrak. Po chvíli se také přišel podívat Čertík. Prý ten kocour není moc přátelský, ale hned se mi uvelebil na klíně a zřejmě se mu tam líbilo. Dělali jsme si srandu, že je to Kuro z AnE a má radši Yukia než Rina, páč Lojza sice seděl hned vedle, ale kóča si vybrala mě. XD
Ostatní, co měly Hetalia cosplaye, pořádně blbly. Musím se omluvit Lass, prý jsem na ní vyštěkla hodně nepříjemně, ale prostě mi přišlo, že za to, co tam křikla na Charlie, by klidně mohla za mříže. Hold energeťáky jsou zlá věc, vím, proč je nepiju. XD Celý den jsem si připadala trochu odstrčeně, asi proto, že jsem neměla Hetalia cosplay. Chvíli na mě lezla i ponorka (ne, teď nemyslím Nagat XD). To ale přešlo jakmile nás orgové vybídli, ať vypadneme, páč con už skončil. Rozhodly jsme se tedy jet zase na Chodov, naše čtyrka opět autem. Sranda byla zase, zvlášť když Rowie zajela daleko od panelu, nedošálha na něj a z okýnka se musela naklonit tak, že vysrkovala zadek na celé "pánské" osazenstvo auta. XD
Tentokráte nás seděla u stolu spousta a nuda rozhodně nebyla. Elda všem půjčila svůj růžovoučký kabát na fem!Rusko (omg, komromitující fotky), naučila mě skládat lodičku a přišla řeč i na Touhou hry (už konečně vím, jak se střílí). S Yami a Rowan jsme ale musely odejít dřív, měly jsme ještěv jet do tělocvičny vyzvednout mau a najít nějako hospodu, kde se nafotí jeden komiks. mau (malé "m" je záměrné ;D) ale předvedla, že je pravá Itálie. Čekali zrovna, až jim přivezou pizzu, takže nikam jít nechtěla. Zatímco jí Yami přemlouvala, převlékla jsem se do ww2 uniformy Pruska (kterou jsem si na veřejnost vzít nehodlala, už tak jsem byla špatná z toho, co nám řekl jeden org o loňském advíku, kde jsem se v ní promenádovala) a párkrát jsem se vyfotila s Rowie, když už měla unifromu ww2 Maďarska.
mau se tedy nakonec uráčila jít, takže jsme vyrazily do čínské restaurace "nedaleko" školy, kde byl Advík loni. Cesta byla jak vystřižená z Anime. Yami jako Německo pochodovala vepředu, za ní se táhla Itálie, co se držela za ručičku Maďarska a poslední jsem šla já, alias Prusko, schovaná pod deštníkem a vše pobaveně sledovala. V restauraci z nás byli trochu v šoku, taky jsme si objednaly jen dvě piva, fotily se tam, rychle je vypily (ha, byla jsem první!) a zase vypadly. Zpátky se projevila italská láska pro pizzu, páč mau téměř běžela vepředu a ostatní klopýtaly za ní. Pívo se na mně projevilo jen trochu, hlavně v močáku, což byl sakra problém, vemu-li v potaz uzavřené dívčí záchody a jeden jediný záchod u sprch, který byl rozbitý a permanentně obsazený...
Akorát když jsme přicházely, potkaly jsme Hetalistky, co šly vypouštět lampión. Nejdřív se nechtěl vznést, ale nakonec odlétl. Jelikož se v tělocvičně pořád svítilo a ti, co chtěli jít spát měli jít vedle nebo na chodbu, sebrala jsem si věci a přestěhovala se k Hetalistkám. Usínání s plným močákem stálo za to, nejlepší ale byli ožralí lidé, co pořád courali nahoru do sprch a blili do umyvadel. Navíc dělali strašnej rámus a orgové chodili pštít nás, co jsme byli ticho...
Naše Ao no Exorcist cosplaye.
PONDĚLÍ
Ráno jsem byla jak přejetá parním válcem. Sice jsem si nejdřív libovala, protože se mi to lino zdálo měkčí než parkety v tělocvičně, nakonec jsem ale necítila (nebo spíš cítila až moc) oba přeleželé boky. Odebrala jsem se tedy zase zpátky dolů a šla balit. Nakonec jsme vypadli ven do deště a razili na autobus, metro a dál směr Miyabi. Já se nejdřív musela stavit na Florenci koupit lístek na bus. Sice byl původní plán jet vlakem k babičce, ale máti mi tam zapomněla vzít věci, takže jsem nejdřív musela jet domů... Pak jsem se vydala na Václavák do Mekáče, kde jsme měli spicha s ostatními, co si mezitím nechávali bágly v úložně na Hlaváku. Po dlouhé době jsem si tam dala snídani, kafe na probuzení a kolem dvanácté jsme odtamtaď vypadli. V Miyabi bylo fajn jako vždy, jen mě trochu naštvali s tím, že jsem k menu měla dostat čaj a zákusek. Čaj jsem si musela nalévat z konvičky holek, co si jí zaplatili a zákusek mi vůbec nepřinesli...
To je zhruba souhr Advíku z mého pohledu, ještě bych chtěla vypíchnout několik bodů:
- Organizaci radši nebudu komentovat. To, že byla hrozná, si můžete přečíst všude...
- Ručník musí mít každý cestovatel. Já si ho zapomněla. Díky, Charlie, za půjčení. :'D
- Holky jsou sice čistotnější, ale jestli se to vztahuje k chození do sprchy tak často a tím udělání bordelu...
- Když neumíte pít, tak nepijte, zvlášť na conu. D:
- Vocaloid cosplaye byly skvělý, jen nějak rozfrcaný všude možně. Co chudák člověk, kdyby chtěl s nima společnou fotku? XD
- HP cosplaye jsem čekala lepší, ale zase mám fotku! XD
- Byla jsem na dvou bodech programu, z toho na jednom jsem být musela, protože jsem přednášela. I když jsem chtěla na další, neměla jsem sílu se tam prorvat.
- Končím s Hetalia cosplayi na conech, už na to fakt nemám žaludek. (Já vím, říkám to už rok, a nevím, jestli to zase dodržím. Ale každopádně to platí na věci týkající se ww2, nic takovýho už na sebe nevemu, ani na hetasrazech.)
- Hetalistky, miluju vás. Ať si říká kdo chce co chce, jste super lidi.
- Pozorovat pány, jak se snaží dostat do sprch, bylo zábavné. Některým ovádům ale asi nedošlo, že děvčata stačí slušně poprosit a ony je pustí a nemusí jim pošlapat věci a ještě být hnusný. A ano, ta blokáda sprch byla povolená orgy.
- Opravdu nemám ráda objímání, ale na conech to přežiju a jsou i chvíle, kdy to sama iniciuji. :'D
Dokonalé cosplay divadlo, nedivím se, že vyhráli. Palec vzhůru. :)
↧
Plzeňský Hetalia sraz 20.08.2011
(Gakuen cosplaye. Chtěla jsem mít na pozadí tu lampu a budovu muzea... :'D)
Vůbec se mi nechtělo psát se s reportem. Ale vše důležité odkládám jen abych si četla Rychlé šípy, takže jsem si konečně řekla: "Dost! Začni se věnovat povinnostem!" (Hlas Mirka Dušína?) Tak jsem si z toho seznamu vybrala to nejméně náročné - napsání reportu...
(Amerika před americkým tankem Shermanem.)
Bylo to skvělé, úžasné a dokonalé. Počasí se povedlo, takže jsme nemusely zevlit v Plaze. Ale slunečno jsem stejně čekala. Mně se totiž vždy povede jít do Plzeňské ZOO zrovna v těch největších vedrech...
(Spadni! Spadni!)
Večer před tím jsme měly sraz ze střední a zřejmě díky prázdnivé abstinenci se mnou ty čtyři sklenky vína dost zamávaly... Množství zbytkového alkoholu v krvi tedy znamenalo, že ráno vstanu pěkně čile. Také ano, v sedm mi zazvonil budík a já vylítla jak péro z gauče. Bohužel, to horší přišlo v autobuse. Celou cestu jsem se přemáhala, abych se nepozvracela. Do Plzně jsme přijeli už v deset, já se vyřítila do rychlého občerstvení a koupila drahou vyprošťovací bagetu. Byl to takový hnus, že mi to žaludek celkem i uklidnilo... Seděla jsem venku na lavičce a ostatní se pomalu začaly slejzat. Jako poslední přijely Pražandy a pak se šlo pěšky do ZOO.
(Ty vole, kráva!)
Cestu k ZOO mám zafixovanou jako silnici uprostřed polí a sem tam nějaký skleník. Byla jsem tedy překvapená, že jdeme pěšky z centra. No, zas tak moc daleko to nebylo a fakt jsme šly upřostřed polí. Až před vchodem nám došlo, že je vlastně sobota a ZOO bude narvaná... Koupily jsme lístky a vydaly se nahoru do japonské zahrady, poté k Shermanovi, ke statku a zpět. Uh, nebudu tady popisovat, co všechno jsme viděly a kde všude stavěly. Hlášky si taky nepamatuju, snad jen Mau a její prohlášení o čtyřech drátcích, dělících jí od lvů (byly elektrické, ale u černých labutí na ně holky šahaly, a žádnej proud tam nešel :'D), Amerika a jeho bonbony, či obrácená vlajka a nějaká ženská říkala svému dítěti, že ti svišti (či co to bylo), jsou bobři, což mě fakt dorazilo... Já se rozplývala nad každým opeřencem a hned jak jsem zahlédla první voliéru, začala jsem nahlas říkat "Ťuťu ňuňu". Když jsem však přišla blíž, zjistila jsem, že jsem celou dobu zírala na ovoce napíchlé na větvích a ne na ptáčky... S Ika jsme taky houkaly na jednoho sováka s uhrančivým pohledem. Pěkně nás ignoroval a pak najednou zahoukal tak, až jsme se lekly. Při odpočívání v japonské zahradě jsme měli s Ita-chan zvrhlé choutky, takže následovalo zvedání sukní dámskému osazenstvu a poté skandování "Spadni! Spadni!" na Maďarsko, když fotila BeNe a stála při tom uprostřed jezírka. Cestou zpátky jsme ho přehopsaly a Průša prohlásila něco v tom smyslu, že asi stejně není moc hluboké. Na důkaz do něj potopila celou 1,5 l lahev s pitím a když zmizela po hrdlo a dno pořád nikde, už si tak jistá nebyla. XD
(Je to rebel!)
Cesta zpátky byla zajímavá. V plánu bylo jet vláčkem, který nás vyplivne přímo na náměstí. Jo, jenže už byl skoro obsazený. Nakonec jsme se tam někam narvaly a myslím, že snad Anglie musel dokonce sedět Rusku na klíně. Na náměstí všichni obdivovaly katedrálu a bárky kolem. Já si znovu připomněla, co znamenají ty fontány a pak se šlo do parku. Ten parčík miluju, vždycky se rozplývám nad těmi porostlými průchody a budovami muzea a kláštera v pozadí. :3 Obsadily jsme lavičky a fontánku. Yami s Rowan si nadiktovaly, co chtějí koupit (Vážně, slečny, složitěji by to už nešlo? XD) a za chvíli už se zbytek vypravil do Mekáče. Po jídle jsme se přesunuly na trávník. Asi se budu opičit po Rowie, ale ta tráva byla prostě AWESOME! Žádné trsy a plevel, tohle bylo jak golfový trávníček, na kterém se tááák příjemně pobývalo... S gakuen grupou jsme pak šly fotit a dělaly při tom různé blbosti. Až pozdě jsme si všimly, že okolí muzea je hlídáno kamerami. :'D Nikdo na nás ale nevlítl, takže nás asi považovali jen za neškodné blázny... Těch pár hodiny uteklo strašně rychle a já musela odejít už jako první. Z důvodu úspory peněz jsem totiž jela k babičce, odkaď mě druhý den měl strejda odvézt autem. Jenže o víkendu tam prd jezdil, jako vlak v sedm večer a pak až v jedenáct?! Takže jsem se musela vypravit a dokonce jsem i sama trefila, i když jsem měla problém s podchodem a otravovali mě bezďáci (jako při každé návštěvě Plzně...). Vlak jsem krásně stihla a během jízdy prohlížela fotky, což je vždy znamení, že se sraz povedl. XD
(Dark!Italy je stejně nej!)
↧
↧
JKMM: Spojenec Japonska z Německa!
Překlady JKMM se teď nějak rozjely, takže konečně zas přispěju i já. 8D Vzala jsem to první, co mi přišlo pod ruku a hele, zrovna ponorky. XD
(Když už jsem u ponorek, mám tak trochu ponorkovou nemoc týkající se hetakomunity... Takže kdyby se někomu zdálo, že jsem hnusná, tak to přejděte, ono to vyšumí... :'D)
Jelikož autorka zakázala používání a editaci obrázků a odkazy na její stránky, bude to zde stejné jako na LJ - jen text. Originál i s obrázky si dohledejte sami.
ニホンノミカタ～ドイツカラキマシタ
>U-boat-san je tak úžasný, že se nemůžu vynadívat na článek o válečných operacích japonských a německých ponorek, takže...! Prosím, nenakreslila byste mi U-bo... U-boat-san?
Tobě se tak zalíbila ta 5 cm čmáranice chlapa, co jsem nakreslila...?! Jsem dojatá, nakreslím ti ho.
Obrázek 1:
I-8: Poslouchej, U-boat. Heslo pro "našel mě nepřítel" je v Japonsku "jsem mrtvej", jasné?
U-1224: Jawohl! (něm. "ano, jistě")
I-8: A taky "rozumím" je "oukej", chápeš? Na první pohled to vypadá jako angličtina, ale je to pravá japonština, takže žádnej strach.
U-124: Oukej!
sfx: třes
I-8-chan nevypadá, že by věděl, co přesně je U-boat zač.
Je dobře známý jako "U-boat", ale doopravdy je to jen zkrácenina "Unterseeboot", což znamená "ponorka" v němčině.
Ve skutečnosti dostalo Japonsko dvě německé ponorky. Ale ta, která byla personifikována, je U-1224, Japoncům známá také jako "ponorka RO-501". Role I-8 byla dopravit nábor Japonců do Německa, aby se cvičili na ponorce až bude U-1224 vítán v Japonsku.
Ale po roce se Japonci, kteří ukončili studium na U-1224, nalodili zpět do Japonska. Bohužel je během cesty potopil americký torpédoborec.
V této manze se bezpečně vrátili do Japonska a sloužili námořnictvu.
Je to spíš výsledek mého přání, aby se do Japonska vrátili v pořádku...
Někdy zkusím nakreslit tyhle dva ve vážnější situaci.
Obrázek 2:
sfx: fňuk fňuk
U-1224: Není tu žádné pivo ani porno. Chci zpátky domů, do Německa.
nápis: polštář
Mimochodem, ve skutečnosti bylo v Japonsku jeho jméno "Satsuki".
↧
JKMM: Tom-nyan
Brm brm, jedem dál.
Jelikož autorka zakázala používání a editaci obrázků a odkazy na její stránky, bude to zde stejné jako na LJ - jen text. Originál i s obrázky si dohledejte sami.
Obrázek 1:
Rámeček: Série "Miluji je tak moc, že je musím alespoň jednou nakreslit".
*cenzura* kočka
← Vždy dělá tu samou pózu, že...
Dobře vypadající elegán.
Jeho velmi pěkná ouška se hýbou.
Chce namlátit F-15.
Odchází se spoustou nedůvěry v jednom panelu.
Jednou letěla všechna kočičí letadla spolu. Ale zatímco Tomcat kolem hopsal a pískal, Wildcat dělal, co mohl a měl potíže.
Wildcat, do toho!
Pokračování z 10/20.
*cenzura* kočka
← Vždy dělá tu samou pózu, že...
Dobře vypadající elegán.
Jeho velmi pěkná ouška se hýbou.
Chce namlátit F-15.
Odchází se spoustou nedůvěry v jednom panelu.
Jednou letěla všechna kočičí letadla spolu. Ale zatímco Tomcat kolem hopsal a pískal, Wildcat dělal, co mohl a měl potíže.
Wildcat, do toho!
Pokračování z 10/20.
Obrázek 2:
Z tohot jednoho slova se stala noční můra.
Tomcat: Tati!
Grumman F14 Tomcat. Silné a senzační letadlo z letadlové lodi. Jeho zvláštností je, že může hýbat ušima. Hollywoodská hvědka, kterou každý miluje.
sfx: potí se
Hellcat: No, jsem velmi oblíbený. Pamatuji mnohé, zrovna si nevzpomínám... Marie? Mary? Emily? Ale s Judy jsem použil kondom, a s Annou taky, dával jsem si pozor...
Tomcat: Tati!
Hellcat: Áh, ano ano, mléko, že?
Hellcat: Někdo jako já se spoustou štěstí by vlastně nikdy neudělal takovou chybu, takže to musí být tvoje dítě, Zero. Jen to přiznej.
Zero: Je vyroben Grummany, takže to musí být tvé dítě, nebo nevím.
Hellcat: Jeho vlasy vypadají jak tvoje!
Tomcat: Tatííí~!
Hellcat: Hodný chlapec, jen vydrž ještě chvilku zticha.
Hellcat: Pořád pije drahé mléko, takže má rodina (firma Grumman) je na pokraji bankrotu!
Hellcat: Nemůžeš si ho na chvíli vzít k sobě?!
Zero: Ne, nemám peníze.
sfx: vyčerpaný
Tomcat: HIGHWAY TO THE DANGER ZONE~
F-14 známý také jako "Tomcat".
V levém menu jsem ho krátce zmínila na stránce s kočkama "Nastavení a otázky", ale je opravdu úžasný.
Má spoustu fanoušků, kvůli jeho vlastním střelám, radaru a nastavitelným křídlům.
Každopádně je velmi drahý a množství peněz padlé na jeho údržbu je neuvěřitelné, takže ho jiné země nechtěli koupit.
Díky tomu byly finančně nestálé a firma Grumman se musela spojit s jinou...
Když byl tak silný, neměli jinou možnost než potřebu peněz...
Jeho údržba byla složitá, někdy se nechtěl hnout, jeho střely byly neuvěřitelné drahé a nefunkční když bylo třeba, takže po skončení studené války rychle skončil, když Rusko už nehodlalo nikoho napadnout.
Ale ať lidé říkají cokoliv, je úžasný a miluji ho, takže kdybych měla peníze, ráda bych se o něj starala...
Z tohot jednoho slova se stala noční můra.
Tomcat: Tati!
Grumman F14 Tomcat. Silné a senzační letadlo z letadlové lodi. Jeho zvláštností je, že může hýbat ušima. Hollywoodská hvědka, kterou každý miluje.
sfx: potí se
Hellcat: No, jsem velmi oblíbený. Pamatuji mnohé, zrovna si nevzpomínám... Marie? Mary? Emily? Ale s Judy jsem použil kondom, a s Annou taky, dával jsem si pozor...
Tomcat: Tati!
Hellcat: Áh, ano ano, mléko, že?
Hellcat: Někdo jako já se spoustou štěstí by vlastně nikdy neudělal takovou chybu, takže to musí být tvoje dítě, Zero. Jen to přiznej.
Zero: Je vyroben Grummany, takže to musí být tvé dítě, nebo nevím.
Hellcat: Jeho vlasy vypadají jak tvoje!
Tomcat: Tatííí~!
Hellcat: Hodný chlapec, jen vydrž ještě chvilku zticha.
Hellcat: Pořád pije drahé mléko, takže má rodina (firma Grumman) je na pokraji bankrotu!
Hellcat: Nemůžeš si ho na chvíli vzít k sobě?!
Zero: Ne, nemám peníze.
sfx: vyčerpaný
Tomcat: HIGHWAY TO THE DANGER ZONE~
F-14 známý také jako "Tomcat".
V levém menu jsem ho krátce zmínila na stránce s kočkama "Nastavení a otázky", ale je opravdu úžasný.
Má spoustu fanoušků, kvůli jeho vlastním střelám, radaru a nastavitelným křídlům.
Každopádně je velmi drahý a množství peněz padlé na jeho údržbu je neuvěřitelné, takže ho jiné země nechtěli koupit.
Díky tomu byly finančně nestálé a firma Grumman se musela spojit s jinou...
Když byl tak silný, neměli jinou možnost než potřebu peněz...
Jeho údržba byla složitá, někdy se nechtěl hnout, jeho střely byly neuvěřitelné drahé a nefunkční když bylo třeba, takže po skončení studené války rychle skončil, když Rusko už nehodlalo nikoho napadnout.
Ale ať lidé říkají cokoliv, je úžasný a miluji ho, takže kdybych měla peníze, ráda bych se o něj starala...
↧
Jak si žiju
Chtěla jsem se ohlásit už před týdnem, abych si postěžovala, jak mi zas začal studentský život a růžovoučký není, ale pořád jsem to odkládala. Ne ne, napíšu až tu budu dýl... až po prvním školním dnu... a nebo po prvním týdnu... Tak jsem se k tomu dostala až teď a vlastně zapomněla, co jsem chtěla na začátku... :'D
Začal mi nový život, tím myslím, že jsem nastoupila na novou školu a odstěhovala se do jiného města. Huh, taková dálka od domova, ale ne že bych plánovala tam nějak často jezdit.
Co jsem se zatím naučila:
- i akvarijní rybičky mohou cestovat po světě, pokud je dáte do sklenice od okurek a celou dobu držíte v ruce.
- můžete si dát předsevzetí jaké chcete, ale pokud na koleji hodláte žít, a ne jen přenocovat mezi školou a jezdit na víkend domů, nikdy nepotáhnete míň jak plné auto věcí.
- na koleji jsou zakázané prodlužovačky. Jak tedy zapojit tři lampičky a tři notebooky do čtyř zásuvek, toť záhada.
- jestli vám přijdou koleje K2 v Ústí malé, tak věřte, že tady jsou pokoje stejně pidi, ale dá se sem nacpat ještě jeden člověk navíc.
- jedna internetová přípojka pro tři lidi přeci stačí, né?
- je zakázáno ukazovat dělníkům své spodní prádlo.
- pračky tu prý někde jsou, ale nikdo je nikdy neviděl.
- kdo mi tu najde hospodu, kde čepují plzeň, má u mě bod. Zatím jsem našla jen předraženej Staropramen a místní patoky.
- první dojem ze zdejších studentů - jsou to šprti, co večer nechodí pařit. Nyní vím, že to zas taková pravda není a oddychla jsem si.
- všichni biologové jsou divní a super. Super divní.
- mají tu levnou pizzu. 8D A pořád sem jezdí auta, co jí dováží. Zdejší studenti asi nejí nic jiného.
- většina předmětů mi odpadla, páč učitelé jsou někde v tropech. Pokud už nejsou, leží doma s nemocí, co tam chytli.
- připomíná mi to tu Vídeň - je tu spousta cyklistů, běžců a spolubydla maniak na uklízení. Snad to nechytnu.
- 5Kč za kilo brambor? Pá pá, čínské polívky, bude se šetřit ještě víc.
- když hledáte Kaufland, jděte po šipkách, fakt vás k němu dovedou.
- nekoukejte na film Splice, zvlášť když se vám vždy zdají divný sny a chtěli byste být vědcem. o.o"
- nechoďte brzy ráno v té zimě do školy x kiláků pěšky, chytnete rýmičku, jako dneska chudáček já. D:
- tohle ignorujte:
(Uhm, jo, je nové záhlaví a Japonsko to není.)
↧
Jdem se socializovat
Už je to dýl, co jsem si založila účet na Tumblr. Až teď jsem se rozhodla ho začít využívat. Nevím, co to do mě vjelo, ale když už je to tak populární... No, každopádně, válčím s nastavením vzhledu, zlatej blog... Chci si cvičit angličtinu a hodlám tam přidávat příspěvky, které asi nikoho moc zajímat nebudou (tady na blogu se snažím mít "plnohodnotné" články a né si pořád vylívat srdíčko a psát o tom, jaké dnes bylo počasí). Takové to jako "dneska jsem se měla báječně" a taky náčrty obrázků a jejich preview. Nedokážu zaručit, že to bude fungovat, stejné plány jsem totiž měla i s Livejournalem, ale ztroskotalo to. Každopádně, pokud mě chcete "následovat", můžete tady (záhlaví si nevšímejte, je to provizorní obrázek a hodlám udělat nové co nejdříve :'D).
Když už jsem u těch sociálních sítí, jsem taky na Google+. Ne že by to tam nějak žilo, nikdo z přátel tam nemá účet. XD
A také jsem si založila Formspring.me, takže pokud se mě chcete na něco zeptat a být anonymní, hurá do toho.
EDIT: Už mi vlastně chybí jen Twitter, ale pro ten jsem nikdy neměla pochopení. XD
Jo a tohle přesně vystihuje můj pocit z Tumblr:
Tak nějak znásilňuje všechno, co tam je. :'D
↧
↧
Drážďany a Bad Schandau 10.09.2011
Tak nějak mi došlo, že už měsíc tu mám v rozepsaných článek o výletu do Drážďan... :'D No, tak pozdě, ale přeci. XD
"Jůů, já se do toho Ústí těším! Musím objet všechny památky, hrady a zámky okolo! Jůů a Drážďany jsou jen hoďku cesty vlakem, tam musím!" To jsem si říkala před třemi lety. Samozřejmě, že jsem se do Drážďan nikdy nepodívala.
Teď už v Ústí nebydlím, ale naštěstí se objevila možnost, jak se za hranice podívat. To jednou matinka klikla na reklamu prezentující zájezd do Drážďan, řekla mi o tom a já v tom hned spatřila dobrou příležitost, páč to bylo tak levný, že jsem si to mohla dovolit. :'D Napsala jsem tedy jen tak do frcu, jestli nechce jet někdo další a Yami s Rowie se chytly. Jaj, akce Drážďany započata! XD
Tady měl začít nudný výpis toho, kde všude jsme byly a co jsme prošly, ale smazala jsem ho a spíš to shrnu jen do bodů, které mě zaujaly:
- Asi si říkáte: "Proboha, proč ty Drážďany tak řeší? Vždyť tam přeci jezdí KAŽDÝ vždy na vánoční trhy, ne?" Ne. Jsem socka, to tam nikdy nebyla (stejně jako v Chorvatsku) a nehodlám být "každým průměrným blbých Čechem", co do těchto destinací jezdí. Trhy mě nezajímají, nemám je zrovna ráda, šlo mi o památky.
- Budovy byly všechny úchvatné, ale přesto působily úplně jinak než ve Vídni. Tam to bylo samé načančané zlato, tady temné kameny, ale i přesto krásné. Sice vám může každý říkat, jak to bylo pobořené a že to vše postavili znovu, ale dokud neuvidíte dobové fotografie, neuvěříte.
- Absence krámků se suvenýry. Natrefily jsme asi jen na dva, ale zboží tam bylo zajímavé a takové rozumně umírněné. Porovnejte to s Vídní, kde prodávaj na každém rohu cokoliv, na co se dá natisknout Sisi. Tam jsme obhlížely pohledy, na kterých byly poválečné fotografie rozbombardovaného města a veme vám dech, když to porovnáte s budou, před kterou stojíte.
- Byla tam spousta německých turistů, cizinci skoro žádní.
- Absence odpadkových košů. I tak ale byly ulice poměrně čisté.
- Policajti maj sakra pěknou budovu. 8'D
- Oblečení je tu levnější než v Česku? Hohó, jde se nakupovat! Ah, tak nic, tolik eur sebou ani nemám... Místo u nových bot jsem skončila jen u mentolové čokolády, citronového piva a jahodách v čokoládě...
Odpoledne se pak pokračovalo do městečka Bad Schandau, které leží nedaleko od Hřenska. V plánu mělo být koupání v akvaparku, jízda stařičkou tramvají a jakýsi starý skleněný výtah. Jak nám došlo, bude to buď akvapark, nebo ostatní. Rozhodly jsme se pro to ostatní, takže jsme si plavky ani nebraly a zřejmě jsme udělaly dobře, jelikož jedna paní na onen akvapark pak nadávala. XD Projely jsme se tedy tramvají uprostřed lesa až k jedné hospodě, vedle níž je uměle vytvořený vodopád. Uvnitř jsme si objednaly to nejlevnší kafe, co měli (ceny nebyly zrovna nízké).
Poté, co Rowie přešel záchvat smíchu, jsme se vydaly zase zpět na tramvaj a do města, kde jsme zamířily přímo na náměstíčko s jasným cílem - vyfotit si Edelsteinhauss. Když jsme se ale dobelhaly k výtahu, byl už zavřený. Yami s Rowan si tedy hrály s dřevěnou skládačkou, zatímco já pozorovala netopýra, co kolem mě pořád lítal. :3 Nakonec jsme se tedy už v naprosté tmě vydaly k autobusu. Cestou jsem se jen utvrdila v tom, že to město je plné pavouků. Normálně, houfy křižáků tam byly na každé lampě, zítce, zábradlí... Nejdřív jsem si hrála na hrdinu a snažila si je vyfotit a prohlížet, ale pak jsem se odvážila na jednoho fouknout a on zmizel! Myslela jsem si, že na mě třeba skočil, takže jsem v tu ránu byla na druhé straně silnice a sývm jekotem jsem probudila půlku města. :'D
Na odjezd zbývalo ještě dost času, takže nám bylo řidičem doporučeno jít se projít podél Labe, ale prý si máme dávat pozor na pozůstatky po psech. No, stály jsme tak v trávě u břehu, obklopeny jen měsíčním světlem a v tom Rowie vytáhla muffiny, které po té cestě a v té tmě vypadaly jak ony psí exkrementy. Jedly jsme je tedy za ustavičného smíchu a doufaly, že nás řidič neslyší. Působyly jsme spíš jak banda vožralů (vůbec jsem měla pocit, že jsme se celý výlet chovaly jak puberťáci, co si zabrali zadní sedačky v buse a všemu se tlemili /i když za tohle mohla Hetalie/).
Cestou zpět všichni v autobuse klimbali, jen od nás zezadu se ozýval hovor. Já si teda pustila empétrojku a debatu o tučňácích jsem poslouchala jen v přestávkách mezi písničkama, ale údajně to vypadalo tak, že jsem se odmítala bavit a emovala jsem v koutku. Těsně po přejetí hranic jsme píchli, super... Naštěstí se ale kolo nevyfouklo, takže jsme tak nějak pokračovali v cestě a do Prahy hold dojeli se spožděním. Ještě jsme se stavily v Mekáči u Florence (mně bylo tak blbě hlady, že když jsem cítila jídlo, udělalo se mi ještě hůř), kde už jsme div neusnuly a přesun k Rowie domů už si nějak nevybavuju... :'D
No, toť asi vše. Bylo to super, počasí se povedlo a je se teď jen modlím, že matce ten výlet do Kutné Hory kvůli poukazu na zájezd do Maďarska opravdu stál a že tam tedy někdy pojedeme. XD Což mi vlastně připomíná, že mám na seznamu ještě Berlín, znovu Vídeň a o Londýně, Paříži a Římě se radši ani nezmiňuju. Asi bych si konečně mohla najít práci... :'D
↧
Český Hetalia den 22.10.2011
Společné foto
Bohužel jsem zrovna na vrcholu své lenosti a mám chuť napsat report podobný tomu z loňského Akiconu. Vím však, jak se lidi těší na reporty ostatních a i já si je ráda čtu, takže se budu muset překonat a poskytnout vám nějaké delší čtení...
Začnu organizací. Největší problém je vždy sehnat prostory. Na tenhle job jsem nakonec splašila Rowan, která chudák obvolala snad všechny školy v Praze, než se konečně našla nějaká, která pronajímala tělocvičnu a to i v sobotu, měla ten den volno a byla levná. Proto se také info o Hetadni objevilo až tak pozdě - čekala jsem se zveřejněním až budeme mít jistého fleka k utáboření. Dále jsme se rozhodly připravit nějaké hry. Zatímco Yami si vzala na starosti Dostihy, já se pustila do kvízu, pexesa, Německo nezlob se a měla jsem připravené ještě scénky, ale na jejich hraní jaksi nezbyl čas...
Už si ani nevybavuji, jak přesně jsem se dostala ke cosplayi Rakouska, jen vím, že mě do něj navezla Rowie a svůj díl na tom měly i noty Musikalische Edelsteine, co jsem si koupila v antikvariátu. To byla taky akce, šití... Jela jsem kvůli tomu domů, neboť na koleji nemám šicí stroj, ale nesehnala jsem látku v požadovaném odstínu modré. Tak jsem zas jela zpátky s tím, že matka tu látku objedná, kabát mi ušije a pošle poštou. Když přeskočím to, že látku jí nedodali, musela koupit světlejší, nebyla schopná dojít na poštu a ušila to blbě (k čemuž se ještě dostanu), přeci jen na ten cosplay nakonec došlo, i když už jsem se bála, že si budu muset vzít Prušáka. Vietnamci ve Varech se taky blýskli - když jsem se u nich minule ptala po parukách a měli jen pár starých a zacuchaných hnusů - dokoupili zboží, takže jsem si nadšeně koupila krásnou paruku a po ostříhání a nagelování mi přijde lepší než z cosplay shopu. :3 Také jsem scháněla kozačky. Tedy, tak činím už dva roky a pořád nic, ale teď je na ně doba, takže jsem si koupila první, co mi byly a jsem happy. Jen Rakousko má mít hnědý, ale za takovej hnus bych peníze nedala, ani bych je neměla k čemu nosit... Tákže, program zaříený, cosplay jakž takž taky, takže se jde přímo na akci.
AusHun
Na vlastní kůži jsem pocítila tu hroznou vzdálenost od Prahy. Byla jsem zvyklá na hoďku vlakem z Ústí, nebo dvě hoďky busem z Varů. Ale tři hodiny, to už je trochu moc... Vstávala jsem tedy něco po čtvrté ráno, nalila do sebe hrnek kafe, oblékla se do cosplaye, nasadila krosnu a šla na vlakáč. Tam jsem čekala na Nagat a měly jsme co dělat, abychom ten vlak stihly. Její osobáček měl totiž zpoždění a i bez něj měla jen pár minut na přestup. Naštěstí rychlík do Prahy měl zpoždění také, takže jsme ho jen tak tak stihly. Zabraly jsme pro sebe celé kupé, zatáhly záclony a pokaždé, když šel někdo kolem, začala Nagat bručet: "Jsem zombie! Mozky, mozky, mozkýýý!" aby si k nám nikdo nesedl. Fungovalo to až do Kolína. V Praze jsme se přesunuly z Hlaváku na Florenc, kde už čekala matka. Rozhodla se totiž, že mi cosplay přiveze osobně a rovnou v Praze omrkne nějaký obchod s látkama. Nakonec z ní vylezlo, že ani pořádně neví, kde ten obchod je, že tu byla naposled před dvaceti lety a že je hnusně, takže pojede radši hned zase domů. Tak jsem jen zakroutila hlavou, koupila jí lístek na bus a pokračovaly jsme s Nagat na Václavák.
Rozhodly jsme se okupovat místní WC, kde jsme se převlékly a asi půl hodiny čančaly u zrcadel. Vytáhla jsem kabát, co mi máma přivezla a první dojem byl: "Je to super!" Pak jsem si ho oblékla... OMG, ona udělala falešný dvouřadý kabát, ale zapínání nechala uprostřed, takže falešná řada byla posunutá vlevo, což vypadalo debilně. A to jsem jí říkala, že přesně takhle to nechci... :'D Zvažovala jsem tedy, jestli z báglu nevytáhnu Prušáka, když už jsem se s ním táhla, ale nechtělo se mi zas převlékat, tak jsem jen doufala, že křivé knoflíky nebudou moc nápadné. A to nezmiňuji, že jsem ho ještě musela zužovat spínacími špendlíky a knoflíky na rukávech jsou taky jinak, chjo...
Na Václaváku jsme pak tedy vyhledaly Hetagrupu a já pila už vychladlé kapučino. Nevím, v kolik jsme odcházeli, asi lehce po půl. Cestou na metro se některé zakecaly s lidma z AAPT srazu, přesně jak jsem čekala a proč jsem chtěla sraz přesunout z Václaváku. No, vzhledem k tomu, že ostatní si dole kupovaly lístky bůh-ví-jak dlouho, se snad neopozdil nikdo. Jely jsme metrem a pak se šla štreka na Vyšehrad. Měla jsem v plánu jít vzadu a popohánět loudaly. Nakonec to dopadlo tak, jsem největší loudal jsem byla já sama (no jo, vždyť říkám, že na Rakousko nepotřebuju žádný roleplaying, ale na obhajobu musím říct, že se mě cestou ptaly dvě důchodkyně, co že to jsme za grupu a pak jsem nechávala projet auto... :'D). Usadily jsme se v parčíku (chtěla jsem až na Vyšehrad, ale tady byla pěkná zeď a hlavně - lavičky) a nastal čas na focení. Mám pocit, že někteří to asi nepobraly a tak jen stály a klepaly kosu. Musím je ale pochválit, že byly ticho, největší skuhrání na zimu jsem nakonec slyšela od Rowie. XD
Svatba
Nafotily jsme nějaké AusHun fotky, málem se zase založil "spolek stojících kolem hovna" a když jsme se šly kochat na vyhlídku, přišly si ostatní i na nějaký ten peníz.
Yami: "Hele, pětikoruna!"
Rowie: "Hele desetikoruna!"
já: "Hele, knížka..."
Bohužel, na mě žádné prachy nezbyly a tu knížku s nějakými náboženskými žvásty jsem tam nechala ležet. Následovalo hromadné foto a vybírání peněz za pronájem tělocvičny. Chjo, myslím, že jsem napsala jasně, že když přijde 40 lidí, tak je cena cca 20 Kč. To ale neznamená, že skutečně budeme vybírat dvacku. Přišlo nás míň a cena se ještě zvýšila o náklady za tisk kvízů a pexesa. Nakonec se vybíralo 30 Kč a vyšlo to úplně přesně. Takže jestli někoho zajímá, zda jsme si nepřilepšily, tak ne a samy jsme také svůj díl zaplatily.
Při přesunu do tělocvičny jsem šla opět vzadu, tentokrát ale zakecaná s Amerikou. Pustili nás dovnitř a zatímco ostatní už se hrnuly do tělocvičny, já čekala na Rowie, až vyřídí platbu. Jenže mezitím mi ostatní zdrhly, já nevěděla kam šly a Rowie musela jít někoho vyzvednout. Šla jsem tedy k nějakým dveřím, zkusila je otevřít, ale byly zamčené. Otočila jsem se tedy ke druhým, za kterými jsem jen viděla Yami jak dělá facepalm. No jo, tak jsem se ztratila, jsem hold Rakousko... Čekala jsem, že tělocvična bude větší, ale bohatě nám stačila. Poté, co semi povedlo podrážkou udělat krásnou černou šmouhu na podlaze, bylo přeci jen lepší nařídit, aby se všichni zuly. Nejdříve byla pauza na jídlo, rozmrzávání a úleva pro bolavé nohy (nevím jak vy, ale mně z těch podpatků bolely jak čert, o zádech a krosně ani nemluvím). Děkuji za úžasné dobroty, perník od Maďarska byl awesome, ale na růžových kytičkách z jedněch muffinů jsem si málem vylámala zuby. :'D
Kvíz
Někoho napadlo se natáhnout na duchnu, takže jsme jí oddělaly od zdi a šlo se lenošit. Při svatbě Ameriky a Kanady jsem se trochu opičila po své ženě a fotila vše možné. Pak následoval kvíz a rozbalily jsme přichystané deskovky. Chvíli jsem sledovala, jak ostatní hrajou a byla jsem ráda, že se jim líbí. Pak jsem zjistila, že půlka lidí se někam vypařila. O.o Neměla jsem co dělat, tak jsem se rozhodla vzít si na sebe cosplay Pruska, když už jsem se s ním táhla. Navíc jsem se zařekla, že tu uniformu už na žádné cony brát nebudu a tohle byla ojedinělá možnost ji provětrat. Zavřela jsem se tedy do šatny a zrovna, když už jsem pěnila vzteky u šněrování návleků, tak mě začala hledat Rowan. Slyšela jsem jen udivené "Kde je Laknea?" zpozda dveří, ale ani jsem nemukla, byla sranda si hrát na Kanadu. XD Nakonec mě ale přeci jen našla a že prý jsou venku, fotí se a mám přijít. Super, teď, když jsem se pachtila s návlekem si ho mám zase sundat, obout se a znovu šněrovat? Chjo... Nakonec jsem se na návleky vykašlala a nechala si jen kozačky. Tak jdu na nádvoří a oni nikde. Až před budovu se mi nechtělo, abych v tý uniformě chodila kolem vrátného. Tak jsem se vrátila zpět nakrknutá, uniformu schovala pod kabát (který patří ke cosplayi německé ponorky, takže maskování jak prase) a přemluvila Haily, aby se mnou šla ven. Tam jsme okupovaly posprejovaný altán, šíleně mrzly a i něco nafotily.
Den se ale chílil ke konci, takže jsme pomalu začaly sklízet tělocvičnu a připravovat se k odchodu. Nastalo hromadné loučení v metru, ale i jedno přivítání s Temi a jelo se na Václavák do KFC. Nějak se nám povedlo zkolonizovat sedačky a já si postála pěkně dlouho ve frontě, místo Spriteu natočila sodovku a nakonec se rozplývala nad dobrostí kuřecích prsíček (ano, v KFC jsem je zatím nikdy nejedla). Lidi na nás koukali jak na zvířátka v ZOO, ale jedněm cizinkám jsme se zalíbily natolik, že nás poprosily o zazpívání Happy birthday pro jejich kamaráda. No, to už venku byla tma a s Nagat se nám blížil čas odchodu. Hugla jsem tedy vše, co se mi dostalo pod ruku a vyšly jsme. Cestou Nagat nadhodilu sochu líbajících se soudruhů, která je údajně někde v parku u Hlaváku. Jelikož jsme měly ještě čas, přidaly jsme do kroku s cílem onu sochu najít. Podařilo se, jenže tma už byla taková, že nešla ani pořádně vyfotit, ale co, cíl splněn a konečně jsme jí viděly na vlastní oči. 8D
Vlak byl oproti ránu narvaný, takže jsme se utábořily v nekupéčkovém prostoru a první půlku cesty jen vyčerpaně seděly. Jenže ono mít nasazené kontaktní čočky a zavřené oči není dvakrát příjemné, takže po troše odpočinku jsem na Nagat vysomrovala knížku o Japonsku, kterou si koupila v antikvariátu. Prý mám úžasný Ctrl+F, poněvadž kde jsem tu knihu otevřela, tam byla nějaká hláška. XD Zjistily jsme, že Japonci se opravdu pokoušeli přistát na Yorktownu, něco o ponorkách tam taky bylo, že vybíraly ženy do bordelů podle vzdělání a něco o tom, jak Japonsko rejplo Hong Kong, o čemž Nagat dokonce našla i nějaké fanfikce... Celou cestu mě bolely nohy a záda a ty tři hodiny byly utrpení. Nakonec se mi ale ani nechtělo vystoupit. Nagat jel vlak domů až za hodinu, takže jsme ještě čekaly na nádraží, kde to táhlo. Odjížděla jsem za tmy, přijela jsem za tmy a byla jsem tak vyčerpaná, že jsem ani neměla sílu stáhnout fotky do počítače...
Správná dvojka
Když to shrnu, bylo to super! Užila jsem si to, jako už dlouho ne. Musím ještě jednou poděkovat Rowie, protože si dala nejvíc práce s organizováním (zařizování tělocvičny, popis cesty apod.), já tam byla asi jen na okrasu, ale také všem ostatním za to, že nezlobily a byly čistotné. XD
↧
Bibliotheca Mystica de Dantalian
Nevím už, co jsem hledala za anime, ale nenašla jsem ho, tak jsem se proklikala tím, co mi místo toho bylo vyhozeno a tohle mě zaujalo. Bibliotheca Mystica de Dantalian, nebo také Dantalian no Shoka.
Anime nás zavede do Anglie těsně po 1. světové válce. Hugh Anthony Disward přijíždí na panství, které zdědil po svém dědečkovi, který byl známý svou rozsáhlou knihovnou. Nachází tu však protivnou malou holku jménem Dantalian. Jak brzy zjistíme, dotyčná sladkosti milující bytost je strážkyní knihovny, ve které se nachází tzv. "Phantom books", tedy knihy, které dávají jejich majitelům nadpřirozené schopnosti.
Dějovou linii zde nehledejte, každý díl tvoří samostatná epizodka a dohromady žádný větší celek. Většinou jde o to, že se někde objeví něco zvláštního, Hughie s Dantalian zjistí, že to způsobila Phantom book a snaží se jí zničit. Během toho si ještě vyslechneme Dantalianino nadávání a "yes", stejně jako chroupání všemožného sladkého (jo a je to skrytá yaoi fanynka).
Později se objeví i další postavy - Camilla, Hughovo kamarádka z dětství, která se snaží získat Dantalianino přátelství krabičkou sladkostí a ráda nosí extravagantní oblečení. Armand, Hughovo podřízený z doby války. Nenapravitelný děvkař a totální blbec. Na scénu nastoupí ale i jiné "biblioprincezny" a jejich "keykeeprs". Hal, strašně kůl týpek, co nebojuje čtením knih, ale má na to speciální hůl, jeho biblioprincezna má prořízlou hubu a svěrací kazajku. Dále Profesor a Rasiel, která místo Dantalianina "yes" říká "ja", neboť jsou to hlavní záporáci a během války samozřejmě stáli na straně Německa.
Zařadila bych to do kategorie "poetická nuda", kterou vymyslela Loos a patří tam třeba Natsume Yuujinchou. Je to takové to anime absolutně o ničem, ale přesto se vám líbí. Tak tohle je ten případ, nenajdete tam pořádný děj, ani charakter a vývoj postav, ale přesto se vám bude líbit. Kresba je úžasná, hudba také (i když se povětšinou jen opakuje melodie z openingu) a vůbec, anime z prostředí Evropy, navíc historické, to já můžu. :3
Takže, doporučuji shlédnout (kdo zná JKMM určitě zaplesá nad vzpomínkami z války, vždyť Hughie byl u letectva), ale nečekejte nic světoborného, je to jen příjemná a klidnaplňující oddychovka a 12 dílů uteče jak voda.
Opening:
↧
JKMM: I ♥ U
Bouchněte šampáňo a tři dny se radujte, první fanfikce na JKMM je tady!
Kdo nemá rád JKMM a nebo to nezná, ať to nečte. Pokud si to přesto chce přečíst, nehodlám snášet nadávky, kritiku prosím jen na mé psaní. Pro ty, co to znají - je to WTF, divný a i když se nad trapností toho, co píšu, mlátím do hlavy často, po tomhle už mám otřes mozku.
Řeknu vám, psát povídku o ponorkách, která by byla historicky korektní, je vo hubu... Ještě teď mám chuť přetáhnout Rokuzaki tyčí. Víte, U-1224 ani I-8 se nikdy nemohli potkat. :'D I se z Německa (resp. Francie) do Japonska vrátil dřív, než byl U dostavěný. A také Bismarck má být už dva roky potopený...
Whatever, jedem dál. Je to tedy slátanina psaná podle dat a dalších informací, co jsem o nich našla. Není to yaoi, ani shonen-ai, mají spolu jen ryze přátelský vztah. Nedivte se oslovování "U" a "I". Původně jsem chtěla psát i jejich lidská jména, ale nikdo z fanoušků je nepoužívá, takže to znělo blbě.
Tak tedy, enjoy...
~ Věnováno Nagat. ~
29. srpen 1943
Stál uprostřed místnosti a nervózně klepal nohou o zem. Každou chvíli by tu měl být. Ach, jak jsem jen nervózní. Musím ho vidět, aspoň z dálky, vždyť je tak slavný! Ale mám strach, vždyť jsem jen ubohá nedostavěná ponorka bez žádných zkušeností.
Šedovlasý mladík se utápěl v těchto úvahách, když tu hlasitě vyjekl bolestí.
"Pane, stůjte, prosím, klidně. Za chvíli to bude, ale nerad bych vás znovu píchnul špendlíkem."
Ale nešlo to, U-1224 byl příliš vedle ze skutečnosti z toho, že má každou chvíli dorazit japonská ponorka I-8. Vždyť už je u břehů Francie a U-161 jí šel naproti. U-1224 mrzelo, že tak nemohl učinit sám, ale nebyl ještě dostavěný a tak trčel v Hamburgu. Přesto doufal, že se mu podaří s I-8 nějak setkat.
Dveře do pokoje se otevřely a vešel Bismarck. Ještě než stačil něco říct, sesypal se na něj příval slov z úst U.
"Tak co, už připlul? Už je tady? V jakém přístavu, můžu ho vidět? Prosím, prosím!" spustil U-1224 jak kulomet, až se Oscar, kterého Bismarck držel v náručí, zděšeně naježil a začal se sápat páníčkovi za krk.
"Uklidni se, U, ještě tady není." řekl Bismarck a snažil se utěšit rozčileného kocoura. Přešel pokoj a usadil se do křesla. "Před chvíli mu poslali další doprovod, letadla. Měl by připlout za pár dní do francouzského Brestu. Přípravy slavnostního uvítání jsou už v plném proudu."
U nevěděl, jestli je víc nadšený nebo smutný. Jen pár dní… Kdyby vyplul z Hamburgu hned teď, mohl by to stihnout. Jenže může?
"Papá… Rád bych se s I-8 setkal. Přeci jen, mám pak zacvičovat námořníky, které přiveze a žít pak v Japonsku. Chtěl bych se o jejich kultuře něco dozvědět a také… No… Prostě, mohl bych jet do Brestu? Jsem už skoro hotový a schopný plout! Prosím, dovol mi to!" zvolal U a nehledě na uniformu, která držela jen silou špendlíků, se vrhl Bismarckovi k nohám.
Ten zíral do jeho nevinných šedých očí a nevěděl, co říct.
"C-co to děláš? Přestaň se plazit a chovej se trochu jako chlap!" řekl Bismarck. "Takového humbuku jen kvůli jedné ponorce, ale práci lodí nikdo neocení."
U mezitím vstal a šlo poznat, že má na krajíčku. I když Bismarck ponorky dvakrát nemusel, pro U-1224 měl vždy slabost. Když uviděl slzy, které se začaly objevovat v očích U, znejistěl.
"No, kdybych se přimluvil u vedení, možná by ti ten výlet povolili."
U nevěřil vlastním uším. Vážně mi dovolil plout do Brestu? Uvidím I-8? Na jeho tváři se začal rozlévat úsměv a měl sto chutí nadšeně skákat a výskat.
"Ne tak hrr, ještě jsem nic neslíbil, je možné, že to zamítnou!" ohradil se Bismarck a snažil se odstrčit U, který se ho právě snažil obejmout.
"To nevadí!" vykřikl U. "Děkuji, papá!"
***
31. srpen 1943
U se tlačil v davu lidí, který zaplňoval přístav Brestu a čekal na připlutí japonské ponorky. Nevěřil, že zde skutečně stojí. Do poslední chvíle byla jeho účast nejistá. Vedení mu sice povolilo cestu sem, ale dali si s rozhodováním pěkně na čas, takže U musel chvátat, aby začátek ceremoniálu stihl.
Z ničeho nic se ozval potlesk a dav začal jásat. U si stoupl na špičky, aby přes hlavy ostatních aspoň něco viděl, ale spatřil jen záda postavy malého vzrůstu s vlasy černými jak uhel, jak prošla uličkou mezi lidmi a pak mu zmizela z očí.
Byl to on? Byl, nebo ne? Argh, musím se dostat blíž!
Jenže to se mu nepodařilo. Lidé se tísnili ze všech stran a než se nadál, ceremoniál skončil.
Přemýšlel, co dál, nakonec se zeptal pár lidí a zjistil, kde bude I-8 ubytovaný. Rozhodl se tedy, že ho navštíví tam.
***
Nervózně přecházel po chodbě před dveřmi do pokoje, ve kterém bydlel I. Zastavil se s úmyslem zaklepat, ale pak jen zavrtěl hlavou. Nedokážu to, jsem zbabělec. Začal znovu dupat po chodbě a dodávat si odvahy, když tu se dveře od pokoje I-8 otevřely.
"WTF, kdo tu kua dělá takovej kravál?"
Z pokoje se vyřítil malý bosý mužíček a očima, pod kterýma byly kruhy tak velké, jako by dotyčný minimálně týden nespal, propaloval U.
Ten se leknutím postavil do pozoru a začal se omlouvat: "P-promiňte, pane, německá ponorka U-1224 k Vašim službám!"
Japončík na něj zamračeně vzhlížel, ale jak uslyšel "ponorka", jeho tvář se vyjasnila.
"Hustý, ty seš taky ponorka? Poď dál, pokecáme!" začal překvapeného U strkat do pokoje.
Po celou dobu návštěvy U nestačil zírat. Japonskou ponorku si představoval úplně jinak. I byl tak ukecaný, že se U divil, jak mohl doplout takovou dálku a neupozornit na sebe. Přesto si hned padli do noty a stali se z nich přátelé.
Strávili spolu celý měsíc. U provedl I po památkách a ten mu zase vyprávěl o svých činech během války a japonské kultuře. Bohužel, I se musel vrátit do Japonska a datum odjezdu se nekompromisně rychle blížilo.
***
5. říjen 1943
U podal I tuby s plány a ten si je uložil do batohu, který už tak přetékal nejrůznějšími věcmi. Dnes se museli rozloučit, neboť I měl konečně odeplout zpět do Japonska.
"Pat pat, no tak, U-chan, nebul, dyť za mnou brzo přijedeš." řekl I když si všiml, že U je nějaký posmutnělý.
"Já vím," popotáhl U, "ale mně stýská se už teď."
"Aww, no ták…" I si stoupl na špičky, aby mohl U poplácat po rameni. "Těš se na to, jak si pak zajdem na saké, ukážu ti kolegy z námořnictva a budem bojovat pěkně spolu."
Vypadalo to, že U se aspoň trochu uklidnil. Usmál se na I a řekl: "Jasně, už se těším."
I zapnul batoh a hodil si ho na záda.
"No, tak já letím. Měj se fájn a nepřežeň to s pívem. Uvidíme se v Japonsku!"
Bouchl za sebou dveřmi a U zůstal v pokoji sám…
***
květen 1944
Pod vodní hladinou bylo absolutní ticho. U se nehybně vznášel ve vodním sloupci a snažil se udržet při vědomí.
Konečně vyplul na cestu do Japonska, ale u Afriky ho překvapili Američané. Už dva dny se skrýval, takže se nemohl ani vynořit na hladinu a nadechnout se. Kyslík v plicích mu rychle docházel a on nevěděl, co dělat…
Sebral poslední zbytky sil a vynořil se nad hladinu. Kašlal na jakoukoliv hrozbu, zhluboka se nadechl a zavolal o pomoc. Jeho hlas se rozezněl po vlnách oceánu a zůstal bez odpovědi. Na obzoru bylo jen pár racků mířících k pevnině. Zaplul tedy zpět do vody a modlil se, aby ho někdo slyšel a pomohl mu.
***
13. květen 1944
Měl pocit, jako by slyšel lodní motory. Že by dorazila pomoc? S námahou otevřel oči, ale zpod hladiny nic neviděl.
V tom série výbuchů otřásla útesem nedaleko od něj. Cítil, jak do něj narazila tlaková vlna, a snažil se udržet na místě. Začínal panikařit, jeho volání tedy uslyšeli nepřátelé, jenže on čas začít s jakoukoliv obranou.
I, promiň, vypadá to, že už se nikdy nesetkáme, je mi to líto…
Další výbuchy zpěnily moře, které se tentokrát zabarvilo i rudou krví.
***
31. březen 1945
Bylo brzké ráno a I se houpal na vlnách rozbouřeného moře. Všude kolem něj probíhaly boje, on však neměl náladu se do nich zapojit. Od té doby co zemřel U, jakoby ztratil vůli žít.
Vypadalo to, že válka se chýlí ke konci, spousta jeho přátel ležela na dně moře a on byl vyslán zapojit se do bojů u Okinawy.
Koutkem oka zpozoroval, jak se k němu blíží nějaká americká loď. Byl na hladině až příliš dlouho. Pořádně se nadechl a potopil se. Věděl, že je asi pozdě a loď ho zaměřila, ale byl klidný. Jako by se smířil s tím, že za chvíli bude hnít na mořském dně.
Potápěl do větší a větší hloubky, ale v tom tmu kalné vody ozářilo světlo z výbuchů. Bomby explodovaly až příliš blízko něj, neměl kam uhnout, jediná cesta vedla vzhůru.
Zaklel a začal stoupat ke hladině. Vlny byly díky výbuchům velké a silné a I tak omylem spolykal několik doušků slané vody. Americkou loď, která po něm pálila, se ani nemusel namáhat hledat. Přímo vedle jeho hlavy je objevil revolver.
Lol, tak to vypadá, U, že se už brzy konečně zase uvidíme…
Hlasitý výstřel odnesl vítr.
↧
↧
Hide & Seek
Po nalezení pěkných fanartů nedoporučuji zjišťovat, odkuď ti roztomilí chlapečci v uniformách jsou.
Může to dopadnout takhle...
Klid, že nejsem duševně v pořádku, to vím už dávno. :'D Takže žádný strach, za pár dní se mě to pustí.
Každopádně, snad nejlepší video, co jsem našla. *ujíždí na tý písničce* Ono jich stejně moc není, hold malý fandom...
(Wait. What? Ono to má fandom? Ugh...)
↧
Say hello to my imaginary friend Gilbert
Na reportu z Akiconu se pracuje, ale proč psát, když se můžete flákat...
I like German sparkle party! *trololololo*
Sparkle... Sparkle... Twillight Sparkle?
Ah, teprv na Akiconu mi došlo, jak ta chuděra má debilní jméno...
↧
Akicon '11
Rozvíjej se tuříne,
nejkrásnější z květů.
Od rána až do noci,
budem vládnout světu!
Ležím v komoře, nožky nám nahoře a umírám... Akicon mě nějak zmohl a prášek na bolest hlavy ne a ne zabrat...
Jako před každým conem jsem toho moc nenaspala. A to jsem ani nedošívala cosplay na poslední chvíli jako vždy, jen jsem prostě nemohla usnout... Takže v pět ráno vstávání, v sedm do autobusu, něco po deváté výstup na Florenci chvíli před desátou zařazení se do dlouhé (ale spořádané) fronty před KC Zahrada. Za hodinku bez předbíhání jsem se už hřála vevnitř. Děkuji slečně, která mi pomáhala posouvat můj přetěžký bágl, snad si con užila.
S ostatníma Hetaliskama jsme obsadily jeden z polstrovaných koutů, kterého jsme se (až na noc) jen tak nevzdaly. Proběhlo vítání a poté vysedávání s kecáním. Vypadalo to, že se opět budeme věnovat jen typickému vysedávání a nenavštívíme ani jednu přednášku. Já jsem ale rozhodně chtěla jít na představení Vrahula. Tyhle divadelní kousky jsou vždy ten nejlepší bod z programu na Akiconu. No, letos mi to přišlo trochu slabší, ale i tak mě bolela bránice. Poslala jsem do soutěže obrázek, ale nic jsem nevyhrála (zrada!).
Původně jsem si nechtěla brát žádný cosplay, ale byla jsem z toho celá nesvá, dokonce jsem i uvažovala, že na Akicon ani nepojedu. Domluvila jsem se tedy s Rowie, že si vemu Rakousko a najednou jako bych ožila a začala jsem se těšit. O.o Stejně jsem tam ale v cosplayi nechtěla moc chodit, takže jsem se do něj převlékla jen na večer. Při tom jsem si zase vyslechla, že normální lidé se Hetalistů bojí. Proč? O.o My nekoušem... My jen bičujem. 8D Prý schání na AF někoho, kdo by přednášel o Hetalii, možná se toho ujmu - to je jeden z brouků, který mi Elda nasadila do hlavy. Bylo jich víc, třeba i cosplay divadlo a jiné. Tak uvidíme, jak to nakonec dopadne. Jak se znám, tak nijak...
Už v cosplayi jsme se s Eldou vydaly strašit lidi na Chodov, kde jsme měly sraz s ostatními. Nevím proč, ale tyhle diskuze nad hranolkama bývají epic. I teď tomu nebylo jinak, viz. focení se v sexy háčkovaných rukavičkách, Rumunsko lepící si špičáky pastou na protézy pro důchodce a slavný kelímek s kolou, který spadl 3x a vytopil celý stůl, rukavice Anglie a další věci.
Po návratu do Zahrady nás čekalo zase jen vysedávání. Byly jsme chcíplé a jen jsme umíraly vedrem u topení. Přisedli si k nám nějací lidé (prý jen na chvíli) a vedli vášnivou debatu o tuřínu. To my už mezitím objevily v časopisu 21. stol. příšerný článek o hentai (nic nového, tohle nám už vyprávěla profesorka v prváku) a snažily se nějak pohodlně uvelebit, z čehož vzniklo jakési lidské puzzle, ale pohodlí žádné.
Nakonec jsme to s Lass a Ika vzdaly a šly si lehnout do sálu. Byla mi trochu zima, ale i tak jsem nehodlala obětovat svou bundu alá polštář a přikrýt se s ní a stejně, oproti tomu chrápání jednoho pána, který navíc spal s hlavou pod židlí, takže to krásně rezonovalo, a opileckého zpívání "Rozvíjej se poupátko", je nějaká zima nic. Ráno nás vzbudili nějakou písničkou. Byla awesome! Kdo by věděl, co to bylo zač, dejte mi, prosím, vědět! :'D
Opět jsme se uvelebily na sedačkách a vypadaly spíš jak parta zombie. Než jsem se ale stačila rozkoukat, holky někam zmizely a já tam zůstala sedět sama, super... Přilepila jsem se tedy na Tobinku a šly jsme na přednášku o slashi. Byla fajn, o rozdílu mezi / a X jsem slyšela prvně. :'D Pak ale nastal problém - zůstat na promítání filmu nebo odejít? Jelikož po filmu následovala přednáška o ponících a očekávaly jsme nával, rozhodly jsme se udržet si svá místa v první řadě a zůstat na film. No, nebylo to tak hrozné, vážná hudba to zachránila. Sál se začínal pomalu plnit a nakonec nebylo k hnutí. Grek začal epickým úvodem, ale od samotné přednášky jsem čekala víc. I když to možná bude tím, že jak jsem se o ní dozvěděla, sama jsem si nějakou tu M-rated povídku našla a mám z toho trauma doteď, takže nějaká přednáška, pff... @__@ Obdiv pak patří holkám, co poníky cosplayovaly, že měly tu odvahu vylézt na pódium.
Budova se začala pomalu vylidňovat a rozhodlo se před odjezdem jít ještě na Chodov se najíst. Já se však nakonec domluvila s Tobinkou, že pojedem vlakem spolu, takže na Chodov už jsem nešla. Ve vlaku jsem si ještě vyslechla básnění o Spockovi a Kirkovi, ale byly jsme obě tak utahané, že se brzy přešlo do dřímoty.
Toť vše, celkově mám takový dobrý uklidňující pocit. Nebylo to ani hektické, ani nudné, bylo to tak akorát, i když krátké. Takže teď jdu konečně dohnat ten spánkový deficit a věnovat se škole, aby se necítila ukřivděně.
(PS: Fotek je málo a půlka z nich nestojí za nic. Nevím, kde se stala chyba.
PPS: To lomítko se nevysvětlujte tak, jako že jde o pairing Facebooku s Rajčetem. o.o")
↧