Je tu štědrý den, takže by se slušilo napsat nějaký článek.
Přeji tedy krásné Vánoce všem, kteří sem ještě občas zavítají (vážně?). Nebudu slibovat, že bych se blogu chtěla věnovat častěji, protože to není pravda. Jen ho nechci rušit.
Ale teď k tomuhle - mám tu pro vás takový malý dárek. Po dlouhých měsících jsem zas napsala povídku. Tak si jí... užijte.... Ne, víte co? Vůbec to neštěte. Je to krátký, stojí to za houby a je to porno. Ano, já co nedokáže napsat nic, co stojí na vztazích a v čem je jakýkoliv fyzický kontakt dvou lidí, napsala 18+ věc... OK, ono to není vysloveneně pairing dvou lidí (eh uh), takže možná proto se mi to psalo líp, ale i tak... no... enjoy.
(Pro ty, kteří z jakýchkoliv důvodů neocení mé literární schopnosti:
Kočička. Užijte si kočičku. No není nádherná? Nesnáším kočičky.)
Ale teď k mému vrcholovému dílu, protože ničeho podobného se zřejmě ode mně už v životě nedočkáte. Věnováno především dámám na HS chatu.
Na Kraj se pomalu snášel soumrak. Po polní cestě na dohled od Hobitína se šoural poník s jezdcem na zádech. Thorin Pavéza zamračeně hleděl na přibližující se světýlka v oknech hobitích nor. Zrak mu sjel na kus papíru, který držel v ruce. Byl to rychlý vzkaz od Gandalfa, který sděloval, že se má do večera dostavit do Dna pytle, kde budou čekat ostatní členové výpravy, a rozhodne se o dalších krocích.
Thorin přitáhl otěže poníkovi a s těžkým dopadem z něj sesedl. Byla tu ještě jedna věc, kterou chtěl udělat, než se sejde se svými následovníky. Jen pár minut soukromí, kterého se mu, jen co se vydají na cestu k Osamělé hoře, nemusí po dlouhou dobu dostat.
Přehodil otěže ledabyle přes větev trnkového keře, odvázal ze sedla svůj štít a vydal se doprostřed slunečnicového pole, které se rozkládalo po jedné straně cesty. I když rostliny nebyly ještě plně vzrostlé a s ubývajícím světlem pomalu skláněly své hlavy, statného trpaslíka dokázaly zakrýt perfektně.
Po pár metrech narazil na místo, kde slunečnice nerostly tak hustě. Položil štít na zem a začal ze sebe svlékat kožešiny, kožené kalhoty, kroužkovou zbroj i kamaše. S těžkým heknutím padl koleny na zem a naklonil se nad štít.
Jeho štít nebyl vlastně nic jiného, než kus dubového dřeva, ale tvrdého jako ocel a neocenitelného v bitvě. Bylo to vše, co měl. Jen svou čest a štít, jako památku na bitvu, ve které přišel o vše. Postupem času si k štítu, díky kterému i získal své přízvisko, vybudoval zvláštní vztah. Často byl sám na cestách a brzy zjistil, že tvrdé dřevo nemusí sloužit jen k odrážení skřetů.
Levou rukou roztřeseně přejížděl po hrubé kůře, zatímco pravou sevřel kolem svého přirození, palcem obkroužil hlavičku a začal dlaní pohybovat po délce penisu na horu a dolu. Nejdřív zvolna, poté rychleji a rychleji.
Brzy se ze slunečnicového pole začalo ozývat tlumené vzdychání, ale krom pasoucího se poníka nebyl v blízkosti nikdo, kdo by tiché steny slyšel.
Thorin zasklenýma očima zíral, jak mu na ruce, zatínající se do štítu, vystupují bělavé klouby. Slastný pocit v jeho podbřišku byl větší a větší, ale ještě pořád to nebylo dost.
Opřel se loktem o půdu a snížil své tělo tak, že dokonale zakrývalo štít. Zavřel oči a suchými rty přejížděl po dřevě. Vychutnával si každý výstupek, každou nerovnost v kůře, každý zářez způsobený čepelí meče.
I přes nutkavý chtíč, který mu nedovoloval zastavit, sundal ruku z penisu, který teď celý napumpovaný krví čněl z hustého porostu chlupů, a začal jí přejíždět po kůře na povrchu štítu. Po chvíli našel, co hledal - hlubokou díru vedoucí téměř skrz celou šířku štítu, jenž tam zanechal skřetí oštěp.
Nasměroval do ní svůj penis a jedním rychlým pohybem ho tam vrazil. Hlasitě vykřikl, když cítil, jak se mu hrubé dřevo otřelo a citlivou kůži a ani nezaregistroval, jak se nedaleko s vyděšeným křikem vzneslo hejno ptáků.
Začal rytmicky pohybovat pánví a cítil, jak se blíží k vrcholu. Rukama pevně přidržoval štít na jednom místě a s čelem opřeným o dřevo přerývavě vzdychal. Ještě pár přírazů a - cítil, jak se mu všechny svaly v těle stáhly a v podbřišku se mu rozlil uspokojující pocit.
Zůstal ještě chvíli ležet zhroucený na štítu, dokud se mu dech nesrovnal. Unaveně otevřel oči, s těžkým heknutím se zvedl, oprášil kolena a začal se oblékat.
Z Hobitína se stala jen skupinka světýlek svítících v husté tmě, jejichž záři občas přeťal stín postavy na poníkovi, která znamenala předzvěst jednoho velkého dobrodružství.
Few weeks later…
"Stupid eagles y u no took my shield?"
"Shhhh youve got Bilbo now."
